Blázni mrzli na kolejích už po šesté, na výletě zcela béčkovém

16.2.2011 8:00 PhDr. Zbyněk Zlinský

Blázni mrzli na kolejích už po šesté, na výletě zcela béčkovém

Ne že by to byl výlet snad podřadný, ale ta béčka se přímo vnucují: blázni vyrazili pod Beskydy fotit brejlovce, a to vozy třídy B, pod dráty taženými banány, a organizátor toho mrznutí se během dne dusil svými oblíbenými bagetami. Což ovšem činí běžně, nejen při tomto našem tradičním zimním setkání, které se odehrálo už po šesté a navíc shodou okolností v naprosto stejném složení, jako poprvé.

 
 
 
 
 
S právě měsíčním předstihem rozeslal Radek agitačně-informační poselství šesti kamarádům, s nimiž by se rád sešel na podbeskydském nádraží s dlouhým jménem (což nám bylo zjevné hned) a ještě delším kolejištěm (na což jsme přišli až na místě) ke společnému zimnímu fotografování. A hned také upřesnil místo srazu, dopravní prostředky i další reálie. Nakonec bylo ale všechno trochu jinak, zájemců zbyl právě mušketýrský počet a v původně plánované trase přes Ostravu se na vyhlédnuté kolbiště dostavil jen tamní domorodec Karel, zatímco trojice zbývajících uchazečů o chorobu z prochlazení využila cesty kratší. Byť i ta zkratka v mém případě měřila poměrně slušných 276 tarifních kilometrů, zatímco Radek s přítelem Martinem to do Kunčic pod Ondřejníkem měli těchto délkových jednotek jen 108. 
 
 
Pro dopravu naší trojice do podhůří Beskyd nabídly České dráhy výhodný nepárový spoj mezi východočeskou metropolí a Valašským královstvím, který jsem si oblíbil už loni. Letos to ovšem už není R 625 Vsacan, nýbrž R 629 Portáš, byť se na jeho trase nezměnilo nic a na časech odjezdů a příjezdů jen pramálo. Takže jsem se 12.2. po páté hodině ranní pomocí MHD dopravil na královéhradecké hlavní nádraží, tam si zanadával při zhlédnutí sdělení o momentální neschopnosti na automatu pro výdej jízdenek a vydal se tak prodělat 3% z jízdného k pokladnímu okénku. Pak už mi zbývalo jen odebrat se na příslušné nástupiště, u něhož čekala vesměs béčková (a ve své kvalitě ovšem celá) souprava Portášova, v níž jsem však nezaujal místo bezprostředně, neboť bylo třeba zvěčnit mašinku v jejím čele.
 
 
A když jsem si ještě naplnil dýchací cesty všemi těmi hnusotami, před nimiž varuje ministr zdravotnictví (jako by neměl jiných starostí dost), promyšleně jsem se usadil v posledním voze vlaku, abych tak snáze udržel místa pro kamarády. Což nebyl až takový problém, protože vlak nějakým hromadným útokem cestující veřejnosti v žádné z nácestných stanic až do Olomouce neutrpěl. Cestou jsem zprvu mohl čučet jen do tmy, později už do pomalu se prosvětlující krajiny a za Zábřehem na Moravě (myslím tím železniční stanici, nikoliv město, které na Moravě není nebo se za to stydí) už začalo být celkem fotitelno, čehož jsem využil k pořízení několika málo obrázků spíš ilustračního charakteru. A do blížící se Olomouce jsem poslal bezdrátovou depeši, v kterém voze mne kamarádi najdou.
 
 
Ve skutečnosti mne našli už před ním, protože jsem chvátal na nezastřešený konec nástupiště zaholdovat svému zlozvyku. Pochopitelně s fotoaparátem na krku, co kdyby něco zajímavého jelo. Páně Jančurova žlutá mašinka mi sice ujela, ale cosi se přece jen naskytlo, a tak jsem se do našeho kupé, v němž teprve nastalo vítání, vracel vcelku spokojen a hlavně naladěn na věci příští. Další cesta ubíhala v družném hovoru a občasném sledování krajiny kolem trati. V ní se sice občas objevilo i něco železničně zajímavého, ale vesměs to z pochopitelných důvodů uniklo naší dokumentaci. Což nás v tu chvíli ani moc nemrzelo, vzhledem k očekávané záplavě snímků přímo se vížících k tématice našeho železničního harcování, která začala být aktuální v okamžiku, kdy jsme stanuli na půdě stanice Valašské Meziříčí.
 
 
Tu momentálně lehce poprašoval poletující snížek, jen takto symbolicky připomínající, že jsme se vydali na focení zimní. A do toho jsme se také neprodleně pustili a snažili se tak smysluplně využít oněch asi 20 minut pobytu ve stanici, které nám předpisoval platný jízdní řád. Už za chvíli nás však informační systém upozornil, že ta doba bude delší, neboť všem spojům bylo čekat na mezinárodní vlak, jehož „zpoždění vzniklo na území cizího státu“, kterak hlásal staniční rozhlas. Jak zpoždění Ex 220 Detvan rostlo, vzrůstala i naše nervozita týkající se včasného dosažení dalšího přestupního bodu. Nicméně ani za těchto okolností nepolevovalo naše dokumentační snažení, takže jsem poctivě a dokonce z několika úhlů zachytili i sestavování dvouvozové soupravy osobáčku, který nás měl přiblížit k cíli.
 
 
Nakonec jsme se usadili v takto přistaveném onajbrtěném orchestrionu, Radek vytáhl svou první bagetu a odevzdaně jsme čekali na kýžený odjezd, který nastal se zhruba čtvrthodinovým zpožděním. Hlavně díky několika skupinám turisticky zdatných seniorek (mužských zástupců tohoto druhu bylo k vidění výrazně méně) značně zaplněný vláček zdatně poskakoval po oněch 25 kilometrech mezikrajského traťového úseku, až nás všechny vyvrhl na frenštátském nádraží, značně zaplněném stojícími osobními vlaky i jejich kvapně se přeskupujícím obsahem. Mezi jeho jedinci svou nehybností na první pohled upoutala postava Karlova, který se nám ve své dobrotě vydal takříkajíc naproti, když dojel až na konečnou svého Sp 1642 Ostrava hl.n. - Frenštát pod Radhoštěm, jímž jsme měli původně cestovat všichni.
 
 
Karel se pochopitelně při čekání na náš opožděný příjezd neflákal, ale poctivě zaznamenával dění ve stanici. A do téhož konání jsme se ve „zrychleném řízení“ pustili i my. Radkovi a Martinovi se podařilo zachytit také příjezd Os 3118 z Ostravy hl.n., s nímž měl náš Os 3119 ve směru opačném křižovat až v Kunčicích pod Ondřejníkem. Mně tento záběr bohužel unikl, neboť se mi začal vzpírat můj fotografický přístroj, jehož náhle vzniklá samovybíjení schopnost mne pak trápila po celý zbytek dne. Ještě, že jsem sebou měl jindy nadbytečnou zásobu náhradních baterií. A zatímco jsem se já už v prvním voze naší soupravy, shodou okolností (tedy z našeho pohledu) řady Bdt262, věnoval jejich první z mnoha výměn, Karel pro změnu dokumentoval jeho oddíl pro přepravu jízdních kol. Já pak fotil už jen z okna.
 
 
Konečně se náš vlak dal s dvacetiminutovým zpožděním do pohybu a my jsme těch 10 minutek jízdy do naší cílové stanice strávili tak nějak na půl zadní části či ve stoje. Po vystoupení jsme se neprodleně dali do fotografování pro naše zpoždění (jak už bylo zmíněno) jediného přítomného vlaku. Za normálních okolností jsou tu vesměs k vidění spoje dva, které zde křižují ve víceméně hodinovém taktu, jak si může každý ozřejmit pohledem na přehled příjezdů a odjezdů. Podobný přehled pro sobotní podmínky měl Radek v kapse a hned podle něj dirigoval následný chod naší expedice. Po krátkém pobytu ve stanici jsme se měli vydat na širou trať směrem ostravským, k obci Čeladná. Což učinila drtivá většina a jen já jsem si dovolil být výjimkou, neboť jsem zamýšlel zdokumentovat stanici samotnou.
 
 
Jak si můžete všimnou na fotomapě, železniční stanice Kunčice pod Ondřejníkem má několik zvláštností. Je postavena v oblouku trati číslo 323, disponuje kolejištěm na dnešní dobu značně předimenzované délky a na obou jeho koncích je trať přeťata přejezdem, na straně západní dokonce ještě před zhlavím. Koho by zajímalo její technické řešení, může si prohlédnout její, ovšem už starší, plánek (event. jeho všeobecně čitelnou variantu). A když už jsme takto odbočili, připomeňme si také to, že dotyčná trať v předmětném úseku byla zbudována akciovou společností Císařsko-královská privilegovaná Ostravsko-frýdlantská železnice (k.k. priv. Ostrau-Friedlander Eisenbahn) v letech 1869 – 1870 a provoz na ní byl zahájen dne 1.1.1871. Kunčická stanice si svou dávnou podobu do jisté míry zachovala.
 
 
K jejímu současnému fungování mohu napsat snad jen to, že její poslání v nákladní dopravě je zjevně prakticky nulové. Doprava osobní je zde poměrně hustá a má svou všední i víkendovou variantu. Ta druhá, sloužící především turismu a rekreaci, není nikterak chudá, o čemž svědčí podoba platného jízdního řádu trati číslo 323, která je ovšem zahrnuta také do moravskoslezského integrovaného dopravního systému ODIS jako linka S6. Nádražíčko je docela udržované, staniční budova čistá, čekárna příjemně vytopená a celkový dojem kazí snad jen uzavřené občerstvení (jež ne zas tak četným cestujícím může vadit snad jen opticky) a nefungující záchody (které mohou být pro leckoho problémem větším). Více se o stanici už rozepisovat nebudu a dám v tomto směru přednost výmluvnějším obrázkům.
 
 
Vraťme se tedy k našemu sobotnímu konání. Zatímco se valná část naší expedice věnovala přesunům a fotografickým aktivitám kdesi u Čeladné, já jsem se po zdokumentování staniční budovy vydal kolejištěm ve směru právě opačném a zašel k frenštátskému zhlaví. A do stanice jsem se pak pohodlně vrátil už po komunikacích silničních právě včas, abych zachytil křižování první z dvojice vlaků, které nám byly toho dne souzeny. A hned na poprvé to byla právě ukázka obou typů vlaků, které na této trati běžně jezdí – motorový vůz řady 842 s dvojicí přípojných vozů někdejší řady 010 a motorová lokomotiva řady 754 se čtveřicí (až pěticí) vozů klasické stavby řady Bdt. Mé počínání neuniklo pozornosti strojvedoucího motoráku, který mne upozornil na následující vlak složení trochu jiného, než veze on.
 
 
Po odjezdech obou vlaků, při nichž jsem mohl sledovat také práci výpravčího coby jediného pracovníka stanice ve službě, jsem pokračoval ve zkoumání její podoby a vyrazil podél kolejiště směrem ke zhlaví frýdlantskému. A právě když jsem svou dokumentační činnost završil, zahlédl jsem své přátele, kteří někam usilovně chvátali po souběžné silnici. Pohled na hodinky mi objasnil jejich cíl – ručičky se zvolna blížily ke stavu polednímu a kolegové nepochybně směřovali někam ke korytu. A jak vyšlo najevo, tak dokonce stylově, neboť nade dveřmi, do nichž zapadli, se skvěl nápis Občerstvení „U přejezdu“. Já jsem byl už dostatečně občerstven z vlastních zásob, takže jsem konzumační potřeby neměl a dovnitř jsem zašel jen víceméně z reportážních důvodů, i když popřát dobré chuti jsem u toho neopomněl.
 
 
A ježto se kolegové po svém hodování hodlali k zachycení následující dvojice vlaků jen odkulit k nedalekému přejezdu, já jsem se vydal za týmž účelem opět na stanici. Tato dělba práce, byť nevznikla plánovaně, se nakonec osvědčila – není nic nudnějšího, než série podobných snímků téhož objektu na jednom místě. Jak se ukázalo, strojvedoucí předchozího motorového vlaku od Ostravy mne informoval správně. 842.011-9 si na Os 3102 Ostrava hl.n.- Val. Meziříčí vezl dva fungl nové přípojné vozy rekonstruované někdejší řady 054, dnes Bdtn756, konkrétně 21-29 354-7 a 21-29 355-4. Tentokrát se ovšem vlak od Frýdlantu dostavil na místo křižování až jako druhý a dokonce mírně opožděn, což mne přinutilo změnit už promyšleně vybrané stanoviště a věnovat se napřed od Frýdlantu jedoucímu brejlovci.
 
 
Po přiměřené době se na stanici dostavili i mí kamarádi, z nich dva mladší vcelku plynule pokračovali v chůzi směrem k Frenštátu, aby zaujali výhodné stanoviště k pořízení traťových snímků projíždějících vlaků zase někde jinde. Původně jsem chtěl jít s nimi, ale když jsem viděl, že po nedávném ochoření ještě poněkud zesláblému Karlovi se už pochodovat nechce, změnil jsem názor a zůstal s ním, abych mu dělal společníka. Usadili jsme se v už zmíněné dobře temperované čekárně a vedli řeči. Tedy až do doby, kdy mělo nastat další křižování vlaků, což nás pochopitelně přimělo k opětovné aktivaci sil a prostředků. Náš kladný přístup k železničnímu dění byl odměněn jistou nevšedností, tentokrát opět ze směru od Frýdlantu. V čele Os 3122 se přihrnul najbrtizovaný brejlovec 754.068-5.
 
 
Byl jsem docela rád, že tentokrát jsme byli ve stanici dva, protože oba vlaky přijely prakticky současně, což do mého fotografického konání vneslo jisté napětí. Naštěstí se proces jejich (a platilo to i pro spoje následující) vypravování poněkud zdržel díky předávání rozkazů strojvedoucím vlaků ve směru k Frenštátu (čehož příčinou byla, jak jsme se dověděli později, porucha na jednom z přejezdů). A když se nám vláčky rozjely, opět jsme se usadili v čekárně a pokračovali v klábosení. Tento postup jsme zopakovali ještě dvakrát a už si připadali jako místní výpravčí – jen jsme v mezidobí mezi vlaky nemuseli prodávat jízdenky. Zato jsme pozorovali místní cvrkot, pokud vůbec něco cvrkalo. Pozvolna přibývalo turistů odjíždějících z hor k domovům i domorodců naopak se vracejících ze svých cest.
 
 
A pomalu se blížil už i konec naší sobotní „šichty“ ve stanici Kunčice pod Ondřejníkem. Jako první si odpíchl Karel, který to s tím prvním celodenním výletem po nemoci patrně trochu přepískl a už se zjevně, ba i výslovně, potřeboval uvést do polohy ležícího rekonvalescenta. Takže se při blížícím se křižování vlaků před hodinou patnáctou pro změnu zařadil mezi substrát čekající na Os 3129 směr Ostrava, já jsem se s ním rozloučil i jménem Radka s Martinem, kteří celou tu dobu řádili podél trati, popřál mu šťastnou cestu a věnoval se svým povinnostem dokumentačním. V zaujetí tímto činěním jsem bohužel ani nestihl odjíždějícímu příteli zamávat, protože jeho vlak mi poněkud narušil naplánované záběry. Na poslední chvíli jsem totiž řešil akutní problém, jak na jeden snímek nacpat brejlovce navazujících čísel.
 
 
Nedlouho po Karlově odjezdu se přihrnuli oba traťoví fotografové, a to v dost svižném tempu, neboť se blížil i odjezd náš. Tentokrát "mimotaktovým“ vlakem a navíc jedoucím přímo až do Valašského Meziříčí. Onen Os 3170 z Frýdlantu nad Ostravicí byl veden kvatrem 842.021-8, jemuž jsme pochopitelně dali přednost před orchestrionovitými přívěšáky, a v uspokojivém pohodlí se dostali opět k hlavní trati. A dokonce včas, takže jsme nebyli nikterak ukráceni na oné necelé hodině, kterou nám na valašskomeziříčském nádraží bylo při přestupu strávit. Vzdor tomu, že Radek zmíral touhou po automatizovaném kofeinovém nápoji, nejprve jsme se vydali do kolejiště, kam nás přilákalo eso v korporátních barvách našeho národního nákladního železničního dopravce, ale nakonec jsme se dočkali také objektů jiných.
 
 
Pak jsme se, podle Radka konečně, odebrali do staniční budovy, kde se nalézal jak ten kýžený automat na horké nápoje, tak také něco úkazů, které zajímaly zase mne. Tedy vlastně mne zajímalo vše, protože jsem tady, aspoň co pamatuji, nikdy nebyl. Takže jsem si pořídil něco dokumentačních snímků exteriéru i interiéru, přičemž s těmi posledními jsem drobně narazil. Dáma v ČD centru se mne tázala, zda tam vůbec mohu fotografovat. Načež jsem tu informátorku informoval, že je to veřejnosti přístupné místo, takže nepochybně ano. A mírně pobaven jsem vyrazil opět ke kolejím, abych využil sice ještě služných, ale stále se zhoršujících světlených podmínek k vyfotografování čehosi, co by si to zasloužilo. Nakonec jsem vzal zavděk i zlínskou Regionovou, když už máme (skoro) stejné příjmení.
 
 
Pak už jsme se přesunuli na třetí nástupiště, abychom zprvu ještě v posledních paprscích už zapadajícího slunce zachytili rychleného banána v čele R 623 Vsacan Praha-Smíchov - Vsetín a pak učinili totéž s jeho bráškou na našem Ex 126 Fatra Žilina – Praha hl.n. Který kupodivu nenabral zpoždění „na území cizího státu“ a posléze ani na území našem, což mne, na rozdíl od mých olomouckých souputníků, ani dost málo nepotěšilo. Čekalo mne totiž opět téměř hodinové čekání na přípoj v Pardubicích. Cestu do Olomouce jsme strávili (kladným) hodnocením letošní akce a plánováním té příští. A ve zbytku cesty jsem už sám prohlížel pořízené obrázky a přemítal o všem možném. Také o tom, jak prožiji ono čekání na pardubickém nádraží. Zprvu jsem se rozhodl prohlédnout si jeho nově upravenou halu.
 
 
Ta nová úprava ovšem spočívá jen v nových fotografiích po jejím obvodu, jenže na jejich prohlížení tam zrovna světelné podmínky nebyly. Takže jsem tento projekt vzdal a zachoval se jako správný člen naší konzumní společnosti – zašel jsem do nedalekého hypermarketu jistého nadnárodního řetězce. Trochu jsem tam zevloval, obhlížel věci, bez nichž se podle reklamy neobejdu, a dokonce utratil něco málo oběživa za poživatiny, které bych musel stejně v dohledné době opatřit. A než jsem se nadál, hodinka téměř uplynula. Tudíž jsem se mohl pomalu odebrat na nástupiště, kde už byla přistavena souprava posledního vlaku, s nímž jsem toho dne měl mít čest blíže se seznámit. Popravdě řečeno, měl jsem v tu chvíli vlaků a čekaní na ně už tak nějak plný chrup. Jak se říká, čeho je moc, toho je příliš.
 
 
Jistě, tato přesycenost železnicí se u mne (a jiní na tom možná jsou podobně) občas dostavuje,ale nikdy netrvá delší dobu. Jen jsem pár dní doma, už mne začne svrbět pozadí a přemýšlím, kam bych zase vyrazil. A rozhodně bych nechtěl tuto reportáž uzavřít v nějakém pesimistickém duchu, který by mohl navodit představu, že se mi snad ta zimní sobota s kamarády na kolejích nelíbila. Opak je pravdou, domů jsem se vracel spokojen, byť s vidinou těch mnoha hodin práce na plánované reportáži, které zpravidla značně přesáhnou dobu na akci strávenou. A tak tomu bylo i tentokrát a vzdor tomu, že jsem si na zpracování podkladů i samotné psaní článku vyhradil dokonce několik dní, přece nakonec šturmuji jen pár hodin před jeho vywebením. To Karel se svým videem tolik práce neměl. :-)
 
Prameny a odkazy:
  1. Kunčice pod Ondřejníkem – Wikipedie
  2. Železniční trať Ostrava - Valašské Meziříčí - Wikipedie
  3. KODIS - koordinátor ODIS
  4. Moravskoslezský kraj
  5. Správa železniční dopravní cesty, s.o.
  6. České dráhy, a.s. – osobní doprava
  7. Řazení vlaků - ŽelPage
  8. zdroje uvedené pod odkazy v textu

Titulní snímek: Blázni se vracejí na kunčickou stanici z focení u trati směr Frenštát © PhDr. Zbyněk Zlinský

Galéria

Súvisiace odkazy