Interrailové finále 2016 (1. díl: Na západ)

17.6.2017 8:00 Libor Peltan

Interrailové finále 2016 (1. díl: Na západ)

V dalším evropsko-cestopisném seriálu bych se chtěl podělit o zážitky a cestovatelské informace ze zemí na západ a jih od nás. Navštívíme železnice nejen francouzské, katalánské, švýcarské a italské, ale i řadu provozů MHD a mrkneme také do hor. Pokud milý čtenář plánuje cestu podobným směrem, nechť své dotazy napíše do diskuze nebo autorovi zprávou.

Po sérii výletů do různých světových stran (Balkánské střípky, S Interrailem do Beneluxu a Irska a S Interrailem na sever) jsem plánoval loňský srpen strávit poklidněji doma. Až na rámcově dohodnutý výlet s kamarádem (náhodou mi oko padlo na Semmering, což ho nadchlo, termín krystalizoval postupně). Uštědřený kopanec od života jsem se ale rozhodl přebít dalším interrailovým výletem. Volba “kam” se nabízela: Francie a Španělsko, které jsem zamýšlel v červnu, ale kvůli stávkám z toho sešlo. Doplnit to buď Portugalskem, nebo Itálií, to se definitivně rozhodne až po cestě.


Barcelona Torre Baró: starší souprava Rodalies, 11. 8. 2016 © Libor Peltan

Plán výletu víceméně seděl na nejlevnější Interrail “pět z deseti”, tj. pět cestovních dní během desetidenní platnosti. Protože ale varianta “sedm z měsíce” stojí jen o chlup víc a dva dni ve střední Evropě využiju hravě, koupil jsem tu. Vhodný termín na onen Semmering se ukázal být hned po mém návratu, takže oba výlety na sebe měly téměř navazovat. Pak se v mém diáři objevilo ještě soustředění pro děti, pročež jsem ty dva zbývající dny zas musel navázat na Rakousko. Vzniklé turné se tak stalo zdrcujícím finále mého cestovatelského roku.


L’Hospitalet/Andorre: osobák do Toulouse, 10. 8. 2016 © Libor Peltan

7. 8. 2016 sedím v obligátním Koperníkovi, tentokrát v přední části jedoucí z Prahy do Zürichu obloukem přes Leipzig a Karlsruhe. Zpoždění nabrané čekáním na druhou půlku nočního vlaku se podařilo i přes viditelné stavební práce snížit, a tak jsem v Baselu mohl na pár desítek minut proběhnout okolí nádraží a pofotit něco z tramvají, než mi jel dalekonosný IR do Locarna. V celkem zaplněném vlaku místní i dálkovou frekvencí jsem zkoušel fotit z otvíratelného okna u háků pro kola, ale Gotthardbahn jsem zaznamenal spíš jen okometricky. Na obou koncových stanicích basistunelu jsem pozoroval zřejmě zkušební soupravu sestavenou ze dvou 460 a skvadry osobních vozů (předjela nás spodem).

V cílové stanici jsem se zas jen prošel k jezeru a ke stanici lanovky, abych nezmeškal spoj Centovalliny. Na vlacích jedoucích až do Domodossoly jsou nasazovány výhradně novější, (ale) škodovácké jednotky s neotevíratelnými (ale panoramatickými a čistými) okny a povinnou (ale levnou) místenkou vydanou bez problémů průvodčím. Nepodařilo se mi dobře vyfotit historická vozidla v několika depech po cestě, ani zajímavou (i když ne až tak švýcarsky ohromující) krajinu.


Locarno: vozový park Centovalliny, 8. 8. 2016 © Libor Peltan

Druhým slavným průsmykem - Simplonským - jsem popojel do Brigu, abych po vyfocení úzkokolejného vláčku pokračoval k Ženevě. Rovná trať vedla širokým údolím, z nějž nepřirozeně ostře vyrůstá impozantní hradba hor, a velmi často se setkáváme s dalšími úzkokolejkami. Kolem Lausanne se na jihu rozkládá sluncem zalité jezero, dávající tušit blížící se město s vodotryskem a tříčlánkovými trolejbusy.

Genève disponuje také malým a pěkným centrem, tramvajemi a častými zdroji pitné vody. Mé nadšení se zvětšilo, když jsem na osobáku do Lyonu spatřil francouzskou “bleskovku” (elektrickou lokomotivu, která nenese blesk v nátěru jako naši brejlovci, ale v tvaru skříně) se soupravou různých Corail vozů - kupéčka i velkoprostor.


Ženeva: dlouhý trolejbus je problém obstojně zakomponovat, 8. 8. 2016 © Libor Peltan

Při plánování cesty do Paříže, kam lze dojet prakticky jen TGV vlaky (nebo velmi pomalu), se ukázalo, že na vnitrostátní TGV je místenka vždy za 9€, na mezinárodní většinou nesmyslně drahá. Náhodou jsem narazil na TGV Ženeva - Paříž, do kterého když nastoupím v Bellegarde (hned za hranicemi), bude místenka zdarma. Navíc se nabízel osobák, který mě přes hranice popoveze dvacet minut před rychlovlakem.

To by ale nesměl mít skoro dvacet minut zpoždění. Adrenalin před stále odsouvaným odjezdem byl značný, po cestě neustávající a v Bellegarde rychle přeběhnout. Ze kterého to jede? Z jedničky. Kde jsem? Na nástupišti číslo … Dé. Přeběh jsem ale zvládnul s rezervou a už si užívám premiéru francouzské legendy, navíc v krásné trati vinoucí se při západu slunce údolími, podél vodních nádrží, sem tam tunel. Upgrade na čistě TGV provoz proběhl racionálně. Z Bourgu jedeme kus po konvenční trati, než u Mâconu konečně nabereme 270km/h na stařičké LGV Sud-Est. Za tmy si ale rychlost stejně moc neužiju. Vprostřed večeře náhodně pustím GPS, abych zjistil, že chvilku jedeme 300km/h, což je od té chvíle můj osobní železniční rekord.


Paris-Nord: starší typy TGV, 9. 8. 2016 © Libor Peltan

Přespat v Paříži “na hulváta” není snadné - parky jsou povětšinou oplocené a v noci zavřené, nebo příliš neparkové, plné života a různých individuí, které mají koneckonců natahané matrace i všudemožně po městě. Podařilo se však a tak jsem mohl další den věnovat nejen procházce po otřelých i jiných turistických lákadlech, ale hlavně se projet metrem. Nevím, nakolik je to legální, ale je možné s jednotlivou jízdenkou vstoupit turniketem a pak už jezdit do alelůja. Já to zvládl přes pět hodin. Namátkově z mnoha zajímavostí vyberu kuriózní pidilinky 3bis a 7bis, nadzemní úseky linek 2 a 5 a konečnou Place d’Italie se smyčkou. Užil jsem si také automatické M1, jehož tunel není rozsvícený, ale vede v naprosté přímce, takže lze sledovat návěsti, stanice, protijedoucí soupravy…


Paříž: metro odjíždí z Austerlitz, 9. 8. 2016 © Libor Peltan

Z podivného e-mailu jsem se bál, že v nočním vlaku nebude můj vůz zařazen, nakonec ale jen místo sleeperette jel velkoprostorový Corail. Ze schouleného spánku na dvojsedačce mě vytrhovalo časté dlouhé stání, jitřící obavy o zpoždění. Ukázalo se však, že jsme prostě do všech stanic přijížděli s desetiminutovým náskokem a dvakrát přepřahali. Z Perpignanu jsem se jednotkou Z 5700 dovezl do Villefranche-de-Conflent a konečně přesednul na Žlutý vlak - úzkokolejku v Pyrenejích pyšnící se mnoha tunely, vysokými visutými mosty a především parádními výhledy.


Křižování v La Cabanasse, 10. 8. 2016 © Libor Peltan

Protože jsem pak v Latour-de-Carol - Enveitg jen poměrně ostře přestupoval, vrátím se k ní, až se tam ve vyprávění dostaneme. Zatím popojedeme do neméně komplikovaně pojmenované stanice L'Hospitalet-près-l'Andorre, jejíž jméno napovídá, že je odsud nejblíže do pyrenejského ministátu. Vzdušnou čarou ani ne 2 km, pěšky lehce přes 5 km (převýšení 700 m), ovšem jen do cípku v horách, kde není nic než travnatý hřeben a pardání vyhlídka. To mi však stačilo k namotivování se, a půltřetí hodiny jsem tak vyplnil sportem a odpočinkem.

Vraťme se ale k už nakousnuté pohraniční stanici. Unikát. Setkává se tu železnice normálního rozchodu s 1500 V napájením z troleje, iberského rozchodu 1668 mm s 3000 V napájením z troleje, a konečně metrového rozchodu s 850 V napájením z boční kolejnice. V poměrně pustém nádraží, kde nejzajímavější byla odstavená souprava nočního vlaku, jsem si počkal na dvojici klasických jednotek řady 447 na prodlouženém rameni barcelonského "S-Bahnu", aby mě s přicházejícím soumrakem svezly zajímavou tratí k úrovni moře. Škoda že kvůli tmě a neotevíratelným oknům nešlo vyfotit několik zajímavostí na stanicích po cestě.


Latour-de-Carol-Enveitg: souprava nočníku do Paříže, 10. 8. 2016 © Libor Peltan

Hlavní město Katalánska má dvě hlavní nádraží: historičtější Francouzské v centru města a modernější a rušnější podzemní Sants. Druhé jmenované mě přivítalo nedýchatelným horkým ovzduším a turnikety, které v kombinaci s nepřítomnou obsluhou tvořily bariéru legálnímu interrailistovi. I služby a celkový dojem z nádraží byly silně nepřívětivé.

Přespal jsem bezpečně v rumišti u Carrefouru v El Prat a 11. srpen vyhradil na projíždění metropole. Vypíchnu občasné výstupy metra na obě strany zároveň, hezkou trasu L7, ale hlavně zajímavou moderní automatickou L9/10: do děsivé hloubky sestupujete pět minut eskalátorovou věží, pokud nechytíte rychlovýtah. Čelním oknem si pak užíváte jízdu obřím tubusem, v němž jsou obě koleje většinou nad sebou, a do nějž jsou účelně zastavěna i nástupiště stanic.


Barcelona, Cornella Centre, 11. 8. 2016 © Libor Peltan

O lanovkách se na Vlaky.net už psalo, podzemní funicular pod Montjuïc jsem si užil, návazná visutá lanovka na vrchol stála (a jinak by asi stála dost, takže by za to nestála), přístavní jsem ignoroval, Vallvidrera měla výluku, takže mě vyvezl přecpaný náhradní bus, a fotogenickou Tibidabo jsem lovil při pěším sestupu. Ještě tramvaje: moderními na linkách T1-3 jsem se povozil, a spatřil sem tam jednokolejku a ostrovní nástupiště, na T4-6 stejného charakteru zmíním zajímavě zabetonovaný úsek Besós - Glóries. O Modré tramvaji se dočtěte ve starších reportážích od Zbyňka.


Barcelona: Funicular del Tibidabo: výhybna, 11. 8. 2016 © Libor Peltan

Hodinovou vlakovou rezervu jsem naplánoval kvůli nákupu a vykoupání se, volbou Montgat Nord jsem neprohloupil. Z S-Bahnu rovnou na pláž, která je nejlepším místem, kde jsem zatím u moře byl. Škoda že další cestou vlakem padla tma. S nabitým dnem na tomto místě ukončíme první díl seriálu. V tom příštím se nakonec dostaneme do Čech, ale bude to ještě zajímavé (a klikaté).

Galéria

Súvisiace odkazy